Osobnost naší doby je flexibilní a zároveň roztříštěná. Přesně taková, jakou ji vyžaduje neoliberální svět: do krajnosti individualistická, zaměřená na spotřebu a sbírání senzací, bez pevného místa, vytvářející četné, ale povrchní vztahy a křehké vazby.
This text has been auto-translated from Polish.
Když jsem studoval na univerzitě, všichni četli knihu Nerotická osobnost naší doby od Karen Horneyové. Člověk mohl diagnostikovat přednášející a kolegy a trochu se zasmát tomu, jak moc do toho zapadají. Ale nejen to: myšlenka, že společenské podmínky mohou utvářet dominantní psychologické typy, k nám pronikala. Psal se rok 1990, ještě jsme nevěděli, co je to kapitalismus.
Na tuto zkušenost jsem si vzpomněl, když se mi před dvěma lety dostala do rukou kniha Loly López Mondéjarové Invulnerables e invertebrados (Barcelona, Anagrama 2022). López Mondéjar se ptá, jaký druh osobnosti produkuje současný neeliberální kapitalismus. Odpověď je obsažena v názvu: "invulnerables" znamená stejně jako nezranitelný vůči zranění a "invertebrados" znamená "bezpáteřní".
Unik
Zdá se, že postmoderna se stala pro lidi příliš složitou. O světě toho víme stále více, ale zároveň informace přicházející ze všech stran jen umocňují pocit bezmoci. Neměli jste tento pocit? Ekokooperativy, kolo, boj s prodavači o igelitové tašky a opakovaně použitelnou láhev na vodu, a pod tím pocit, že to nic nezmění a že zrušit dovolenou nebo prodat auto by bylo jen donkichotství.
Výsledkem je, že se chováme, jako bychom nic nevěděli, nebo bolest z toho, co víme, ukládáme na místo, které nás chrání před ochromením a umožňuje nám žít, jako bychom nevěděli. Negace a disociace - dva základní mechanismy, které nás chrání před utrpením spojeným s bezmocí a pocitem zranitelnosti.
Ve Freudově době únik před napětím spočíval v popírání, které vyvolávalo řadu symptomů. Nemocnice Salpêtrière byla plná žen reagujících hysterií na tlak patriarchálního prostředí. Dnes se spíše setkáváme s davy přizpůsobených, kteří podle vlastního mínění pomoc nepotřebují a své okolí neobtěžují.
Zajímavé je však i něco jiného. Když se obezita začne považovat pouze za projev různorodosti, skutečný problém se vytrácí a mluvit o ní se ukazuje jako cézura a projev diskriminace. López Mondéjar vidí kritiku fatfobie také (ale nejen) jako gesto odmítnutí uznat hranice stanovené realitou. Obezita je nezdravá a nejde jen o to, jak vypadáme. Ne z estetických důvodů, ale kvůli problémům, které za ní stojí a kterým je třeba čelit.
Dnešní vzory krásy vytvářejí nemalý tlak. A přesto nám statistiky říkají, že přizpůsobení není jedinou ani nejdůležitější strategií, jak na něj reagovat. Problémy s anorexií, tedy s destruktivním přizpůsobováním se vnuceným normám, jsou ve srovnání s rozsahem problému obezity jen malým okrajem. Drtivá většina populace se rozhoduje pro ztotožnění ideálu s jeho opakem. Za tím stojí přesvědčení, že vše je možné a stejně hodnotné a že neexistují žádné skutečné hranice. Napětí mezi tím, co je společensky předepsáno, a naší volbou by mělo vyvolávat konflikt, ten však jako mávnutím kouzelného proutku mizí.
Díky disociaci se vše stává možným. "Splňte si své sny" a "buďte sami sebou", přesně jak naznačují reklamy. Pouze spotřeba zůstává nezměněna.
Funkční psychopat
Neutuchající aktivita je způsob, jak posílit fantazii o všemocném a kauzálním já a zároveň uniknout potřebám, smutku a zklamání, které nelze přijmout. Rozhodnutí jednat se zároveň shoduje s požadavky, které klade neoliberalismus a trh. Odpovídá ideálu konkurenceschopnosti a produktivity. Podnikavost se snoubí s extrémním individualismem - ten druhý je jen protivníkem, kterého je třeba překonat, často za každou cenu.
