"Washington Post porušil dlouholetou tradici a nepodpořil žádného z kandidátů v amerických prezidentských volbách. Reakce čtenářů byla brutální: noviny během několika dní ztratily čtvrt milionu předplatitelů. Nicméně podpora (nebo její absence) ze strany novin i s tak silnou autoritou pravděpodobně neovlivní výsledek voleb. Problém spočívá jinde: kdo vlastně toto rozhodnutí učinil a z jakého důvodu.
This text has been auto-translated from Polish.
"Washington Post", třetí největší noviny v USA a jedny z nejdůležitějších pro historii svobodných médií na Západě, se výjimečně rozhodly nepodpořit žádného z kandidátů v letošních prezidentských volbách v USA. Toto rozhodnutí, které redakci vnutil majitel Jeff Bezos, ukazuje, jak křehká je novinářská nezávislost v situaci, kdy to, zda noviny budou, či nebudou, závisí na dobré vůli miliardáře.
"Washington Post" není jediný - další velké americké noviny, LA Times a USA Today, letos také nikoho nepodpoří. "Washington Post" má však v USA zvláštní postavení a právě jeho rozhodnutí vyvolalo v posledních dnech masivní pobouření. WaPo je totiž institucí americké demokracie.
V roce 1971 se "Washington Post" odmítl podvolit nátlaku americké vlády a zveřejnil materiál vycházející z takzvaných Pentagon Papers, tajných dokumentů Pentagonu předaných whistleblowerem Danielem Ellsbergem, které ukazovaly, jak ve skutečnosti vypadala situace ve Vietnamu. Dokumenty ukázaly, že po sobě jdoucí administrativy záměrně lhaly americkému lidu. Ukázalo se, že americká vojska nezákonně bombardovala Kambodžu a Laos, Lyndon B. Johnson v rozporu s předvolebními prohlášeními posílal do Indočíny další vojáky, přestože vojenští experti prezidenty informovali, že vítězství ve válce je přinejmenším pochybné.
Velkou roli při odhalení pravdy, která byla před veřejností po léta skrývána, sehrál deník Washington Post. Je pravda, že první články se objevily v New York Times, ale po třech textech soud zablokoval další publikování. Washingtonský deník se rozhodl Ellsbergovy materiály zveřejnit navzdory výhrůžkám ze strany administrativy Richarda Nixona - včetně chabě zastřeného náznaku, že by za zveřejnění mohlo být vzneseno obvinění z velezrady. "The Post" byl spolu s "Times" účastníkem soudního sporu o přístup k tajným spisům, který tisk vyhrál, ale konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu přišlo až po publikacích WaPo.
"The Washington Post" hrál rovněž významnou roli při odhalování aféry Watergate (1972-1975). Reportéři Bob Woodward a Carl Bernstein provedli novinářské vyšetřování, které odhalilo, že to, co se navenek jevilo jako pouhé vloupání do kanceláře Demokratické strany, byl ve skutečnosti pokus o nezákonné odposlouchávání politických konkurentů, které nařídil sám Richard Nixon.
Výsledkem obdivuhodného novinářského vyšetřování bylo - kromě vyšetřování, které se Nixon snažil odvrátit nátlakem na ministerstvo spravedlnosti a které vyústilo v obvinění téměř 70 osob a téměř 50 odsouzení - Nixonovo odstoupení z prezidentského úřadu. Sám Nixon neskončil za mřížemi jen proto, že se Gerald Ford, který ho jako viceprezident vystřídal v čele státu, rozhodl svého bývalého šéfa omilostnit. A dlouhodobým důsledkem Watergate bylo zavedení standardu, podle něhož se ministerstvo spravedlnosti těší nezávislosti na Bílém domě, zejména při vyšetřování administrativy - standardu, který Donald Trump nesnášel a kterému by on a jeho kolegové z Projektu 2025 nejraději zamotali hlavu.
Oba příběhy se dostaly na plátna kin - Watergate už v roce 1976 jako Všichni prezidentovi muži. Příběh úniku tajných spisů Pentagonu si musel počkat o něco déle, až do roku 2017, kdy měl premiéru na Oscara nominovaný Čtvrtá velmoc v režii Stephena Spielberga. Posledně jmenovaný film naznačuje, že právě zveřejnění článků Washington Postu založených na tajných dokumentech bylo katalyzátorem rozhodnutí dalších redaktorů, kteří se rovněž rozhodli nepodlehnout hrozbám Nixonovy administrativy. Další náznak ve filmu je, že nebýt tohoto rozhodnutí novin, bylo by ještě obtížnější (i když to nikdy nebylo snadné) pohnat prezidenty k odpovědnosti za jejich lži a zločiny spáchané v úřadu.
Přestože filmy tímto způsobem obohacují příběhy o nudné a namáhavé novinářské práci tak, aby divák neusnul, nelze jim upřít dvě věci. První je, že v obou případech se tisk rozhodl postavit vládnoucí administrativě navzdory vážným hrozbám. Druhou je, že Washington Post v tom vedle New York Times sehrál velmi důležitou roli a stal se tak synonymem novinářské poctivosti a odvahy.
"Washington Post" ne vždy otevřeně podporoval některého z kandidátů v prezidentských volbách. Tento zvyk, zcela typický pro americké deníky, týdeníky a měsíčníky, si noviny osvojily až v roce 1976, zatímco New York Times tak činí již od roku 1852, tedy od svého vzniku. Tentokrát však WaPo jedenáct dní před volbami ústy svého prezidenta Williama Lewise (o němž ještě chvíli) oznámily, že ani letos nikoho nepodpoří. Rozhodnutí bylo zdůvodněno návratem k tradiční nestranickosti - ale neuskutečnění očekávané podpory Harrisové tak krátce před hlasováním bylo přijato velmi špatně. Woodward a Bernstein, legendy žurnalistiky, ve společném vyjádření napsali, že rozhodnutí nepodpořit Harrisovou bylo "překvapivé a zklamáním".
Méně kousavý byl jazyk bývalého šéfredaktora listu Martyho Barona, který to označil za "zbabělost". Na protest opustili redakční radu lidé s velmi rozpoznatelnými jmény: Robert Kagan, Michelle Norrisová, David E. Hoffman a Molly Robertsová. Brutálně vypadá i reakce čtenářů: noviny už ztratily čtvrt milionu - tedy celých 10 procent. - ze svých 2,5 milionu předplatitelů.
Pravdou je, že podpora Washington Postu - nebo její absence - na konečném výsledku voleb pravděpodobně nic nezmění. Problém spočívá jinde: kdo vlastně toto rozhodnutí učinil a z jakého důvodu.
Víme, že redakce měla v úmyslu Harrisovou podpořit. Bylo by to navíc logickým důsledkem již mnoho let úspěšně rozplétaných skandálů spojených s Donaldem Trumpem. Příspěvek o podpoře ležel několik týdnů na stole majitele listu Jeffa Bezose a podle anonymních zdrojů to byl právě on, kdo rozhodl o jeho nezveřejnění, a pokyn byl redakci dán během velmi bouřlivého kolegia. Novináři i čtenáři to považovali za nepřijatelný zásah do nezávislosti redakce ze strany jejího majitele, za kterým stály čistě obchodní úvahy.
Bezosovým hlavním zdrojem příjmů je společnost Amazon. Amazon Web Services, Bezosova společnost, která poskytuje počítačové služby v cloudu, získala řadu vládních zakázek, mimo jiné od Národní bezpečnostní agentury, ministerstva obrany, CIA a námořnictva. Jen první z nich byla podepsána v roce 2022 na 10 let a má hodnotu 10 miliard dolarů. Další Bezosova společnost Blue Origin, která se zabývá mimo jiné lety do vesmíru, žije také z velké části z vládních zakázek. V roce 2023 NASA rozhodla, že Bezosova společnost (a nikoliv její hlavní konkurent, SpaceX Elona Muska) bude pověřena stavbou nového lunárního modulu pro misi Artemis V. Tato zakázka má hodnotu 3,4 mld.
Ve srovnání s těmito stroji na vydělávání peněz je Washington Post bezednou studnou. Mezi lety 2020 a 2023 se počet unikátních návštěv na webových stránkách novin snížil na polovinu, ze 101 milionů na 50 milionů. Noviny skončily v roce 2023 se ztrátou 77 milionů dolarů - a to jsou jen finanční problémy posledních několika let.
Bezos samozřejmě nekoupil legendární deník v roce 2013 (za neuvěřitelných 250 milionů dolarů, když byly noviny ve vážných problémech) proto, že by potřeboval peníze - je druhým nejbohatším člověkem na světě, takže má peněz jako ledu. Byla to spíše reakce na stále ještě převládající normu v USA, že richesse oblige.
Zářným příkladem tohoto přístupu byl průmyslník Andrew Carnegie, jeden z nejbohatších mužů novodobé historie, který kromě toho, že vydělával jmění na tvrdé práci dělníků v ocelárnách, investoval obrovské částky do kulturních zařízení. Díky Carnegieho penězům bylo například v USA postaveno více než 1 700 knihoven a také jeden z nejslavnějších koncertních sálů na světě, Carnegie Hall na Manhattanu.
Mnohé nasvědčuje tomu, že Carnegie zcela upřímně, i když poněkud naivně, věřil, že pohádkově bohatí lidé mají povinnost vůči společnosti, doba se od té doby poněkud změnila a podobné aktivity jsou dnes považovány za instrumentální budování image. Koneckonců i Sacklerovi, kteří vydělali své jmění na tom, že miliony Američanů uvrhli do závislosti, ochotně rozdělovali peníze kulturním institucím a univerzitám na obou stranách oceánu.
Díky této investici Bezos, který své bohatství vybudoval na ničení malých podniků a vykořisťování dělníků, změnil svůj obraz z bezohledného kapitalisty na osvíceného člověka zachraňujícího veřejné blaho, které je pro demokracii naprosto nezbytné. Navzdory svým obavám také nezasahoval do redakční linie. Za jeho působení "Washington Post" popisoval sledování pracovníků Amazonu nebo skutečnost, že pracovníci ve skladech Amazonu mají mnohem častěji pracovní úrazy než pracovníci jiných firem - tyto materiály rámoval titulky, které si nedělaly iluze o odpovědnosti korporace.
Špatným znamením bylo najmutí výše zmíněného Williama Lewise na post prezidenta Washington Post, který měl zachránit potápějící se redakci. Lewis, který do washingtonských novin přešel z Wall Street Journalu, toho měl na krku poměrně dost. Ke dnu ho stáhla kauza nelegálního hackování telefonů za účelem krádeže informací, když ještě stál v čele Rupertem Murdochem vlastněného (ano, toho z Fox News a dalších) "New International". Když chtěl deník Washington Post napsat o Lewisovi, který byl podezřelý z ničení důkazů ve Velké Británii, předseda na redaktora tlačil, aby publikaci pustil. Skutečnost, že to byl právě Lewis, kdo toto rozhodnutí sdělil čtenářům v poněkud mlaskavém článku, v němž se - ironicky - odvolával na nutnost zachovat novinářské standardy, by už neměla překvapovat.
V tomto kontextu je pokušení svalit odpovědnost za potenciální rozorání jedněch z nejvýznamnějších světových novin na miliardáře s čistě ziskovými úmysly a jeho poskoka, který nejednou prokázal nedostatek páteře, zcela pochopitelné. Je ovšem pravda, že Katherine Grahamová, majitelka a šéfka deníku Washington Post v době Pentagon Papers a aféry Watergate, měla mnohem více občanské odvahy a smyslu pro slušnost.
Problém je však mnohem hlubší a mnohostranný. Jak upozornil Jeffrey Isaac, profesor politologie na Indiana University Bloomington, nejdůležitější média v USA jsou nyní ve vlastnictví ultrabohatých miliardářů, a přestože plní pozoruhodně důležitou veřejnou funkci, přestávají být veřejným zdrojem. Druhé největší noviny, The Wall Street Journal, vlastní společnost News Corp. Ruperta Murdocha. The Boston Globe vlastní John Henry, jehož hlavním zdrojem příjmů jsou sportovní kluby na obou stranách oceánu. "The LA Times", které rovněž odmítly podpořit Harrise, jsou v rukou Patricka Soon-Shionga, podnikatele v biotechnologickém průmyslu. Měsíčníky "The Atlantic" a "Time" vlastní Laurene Powell Jobsová, respektive Mark Benioff.
K tomu je třeba dodat, že mnoho dalších novin a periodik, zejména na místní úrovni, vlastní investiční fondy, které se zodpovídají především svým akcionářům (zde má prsty Warren Buffet). Problém je tedy strukturální.
Nástup internetových médií vedl ke zhroucení obchodního modelu tradičních médií, tj. fungování na základě prodeje reklamy. (Jak poznamenal jeden výzkumník, úkolem novin nebylo poskytovat informace a názory čtenářům, ale poskytovat čtenáře inzerentům). Tyto ušlé příjmy nebyly plně kompenzovány. Řečeno na rovinu, "The Washington Post" by možná již neexistoval nebo by se propadl do pozice malých, nespolehlivých novin, kdyby situaci v roce 2013 nezachránil Bezos. V podobné situaci se ocitly i "The Globe" a "LA Times" a v ještě dramatičtější místní noviny.
V této souvislosti stojí za zmínku jedna věc. Miliardáři jako Elon Musk nebo Peter Thiel investovali nemalé prostředky, aby zajistili, že Trump bude v Bílém domě a jimi dosazená loutka v osobě J. D. Vance mu bude vždy co nejblíže. Za sponzorování jeho vítězství doufali v odpovídající regulaci - a nejspíš i v možnost realizovat své vždy a zcela zcestné společensko-politické nápady. Na rozdíl od obou výše zmíněných postav Bezos nepatřil do skupiny otevřeně Trumpových technofašistů... - pardon, technolibertariánů. Přesto se rozhodl tak, jak se rozhodl.
Jak také poznamenal Isaac, Bezosovo rozhodnutí nepodpořit Kamalu Harrisovou ukazuje, že nejenže bere vážně možnost Trumpova vítězství, ale že bere vážně i autoritářské hrozby ze strany Trumpa a jeho příznivců. Trumpův názor na Washington Post, New York Times a další média, která se mu dostala pod kůži tím, že informovala o různých skandálech, je dobře znám, ale jeho pomsta by se netýkala jen novin. Těch by se navíc pravděpodobně neměl jak dotknout. Vládní zakázky Amazon Web Services nebo Blue Origin jsou jiná věc.
Kandidát na viceprezidenta J. D. Vance také otevřeně řekl, že by Trumpova administrativa měla k vypořádání se s politickými oponenty využívat daňové předpisy. Vance to zmínil v souvislosti s univerzitními svěřeneckými fondy, které považuje za živnou půdu levičáctví, ale je jasné, že stejný nástroj lze použít také, a možná zejména, proti ziskovým společnostem a korporacím. Lze očekávat, že tyto metody, spojované především s mnohem autoritářštějšími státy (zakázky pro vlastní, dojení podniků protivníků), budou úspěšně aplikovány i na ostatní, kteří se pokorně nepostaví do řady. Tím se sázky letošních prezidentských voleb v USA stávají ještě vyššími, než by se mohlo zdát.
Nemělo by nás proto překvapit, že Jeff Bezos vyměnil redakční nezávislost za obchodní zájmy. Zrušení předplatného je sice pochopitelné (jakou cenu má i ta nejlepší žurnalistika, když je redakční linie tak zjevně závislá na obchodních zájmech?), ale pro Bezose a další miliardáře to asi nebude dostatečná výzva k probuzení. Mnohem horší by byla ztráta desetiprocentního předplatného Amazon Prime, ale vzdát se pohodlí nákupu s doručením domů je těžší než vzdát se zpravodajského zdroje - zejména proto, že alternativy jsou stále k dispozici. Každopádně o přeorientování redakční linie nešlo. Stačilo naznačit, že majitel novin může v případě potřeby téma zmasakrovat.
Sám Bezos to samozřejmě popřel, ale poté, co oznámil své rozhodnutí nepodpořit Harrise, se šéf Blue Origin setkal s Donaldem Trumpem. Rozhovor se odehrál před terminálem soukromých letadel na letišti v texaském Austinu a my o něm víme, protože ho zachytil fotograf agentury Associated Press.
Tradiční média, která byla majákem čestnosti a poctivosti, ztratila širokou důvěru veřejnosti (nutno dodat, že z velké části po nekritické podpoře války v Iráku, ale zdroje krize důvěry jsou tématem na samostatný text) a internetová média tuto mezeru nezaplnila. Otázka, zda by v dnešním světě bylo odhalení Pentagon Papers a aféry Watergate vůbec možné, je zcela legitimní.
