Diskuse kolem kampaně Poslední generace, kterou už několik týdnů blokuji varšavskou Wisłostradu, je stejně předvídatelná jako frustrující. Vážení publicisté, komentátoři, strýcové dobrých rad: nemůžete sníst dort a ještě ho mít.
This text has been auto-translated from Polish.
Od redakce: Blokády poslední generace, mladých klimatických aktivistů, se staly nejvýznamnějším hnutím občanského odporu do roka od nástupu demokratických koaličních stran k moci - a rozdělily Polsko.
Aktivistům a aktivistkám Poslední generace jsme nabídli místo na našich webových stránkách - aby mohli své argumenty prezentovat novinářskou formou a dostat se i k těm, kteří ne vždy chápou motivace blokád a požadavky, které vznášejí. Protože to, co dělá Poslední generace a další klimatické alarmistické organizace, je demokratická politika..
*
"Chuligánské výstřelky, nebo legitimní občanská neposlušnost?" - se ptá TVN24. Lech Wałęsa na Facebooku píše: "Jsem solidární a podporuji protest. Nepodporuji však formy, metody protestu". V souvislosti s dopisem na podporu Poslední generace více než stovky aktivistů bývalé "Solidarity" a demokratické opozice, právníků a lidí vědy a kultury zveřejňuje "Wyborcza" lítostivý názor Piotra Beniuszyse s půvabným prohlášením: "Mezi klimatickým popíráním a klimatickou hysterií je celá paleta doporučitelných postojů". Ostapiuk na Oko.press poradí: "Obávám se, že Poslední generace svými metodami může mnoho lidí odradit od boje proti klimatickým změnám [...]".
Ptáte se nás: nemluvte tak tvrdě, protože to nikdo nepřijme. Nebuďte tak radikální, jinak si odradíte veřejnost. Neprotestujte způsobem, který polarizuje veřejnost.
Postavme se tedy tomuto rozporu, protože je to to nejzajímavější, co z těchto názorů vyplývá. Jak to je, sympatizujete, ale nepodporujete? Souhlasíte s požadavky, ale ne s metodami? Můžeme protestovat, ale ne tak, aby nás bylo slyšet? Můžeme otevřeně mluvit o klimatické krizi, ale ne proto, abychom někoho vyděsili?
Vaše komentáře mi připomínají jeden z mých oblíbených citátů:
"Téměř jsem dospěl k politováníhodnému závěru, že největší překážkou pro černocha na jeho cestě ke svobodě není člen Bílé občanské rady nebo Ku-klux-klanu, ale bílý centrista, který je více oddán "pořádku" než spravedlnosti; který dává přednost negativnímu míru, který je absencí napětí, před pozitivním mírem, který je přítomností spravedlnosti; který neustále říká: "Souhlasím s vámi, pokud jde o cíl, který sledujete, ale nemohu souhlasit s vašimi metodami přímé akce" [...]. Mělké pochopení ze strany lidí dobré vůle frustruje více než naprosté nepochopení ze strany lidí zlé vůle. Mírné přijetí vyvolává větší zděšení než úplné odmítnutí".
Toto je úryvek z Letter from Birmingham Jail, v němž Martin Luther King čelí reformistické kritice své kampaně ze strany bílých křesťanů a té části černošské komunity, která vzdala boj a přizpůsobila se segregačnímu systému.
I já jsem frustrován tímto "povrchním pochopením" - v našem případě: hrozby, kterou představuje klimatický kolaps, a hluboké nespravedlnosti, která z něj vyplývá. Nemohu se přenést přes nekriticky opakované fráze o aktivistech, protestech či radikalismu. V rámci pouličních blokád Poslední generace se mnoho lidí podílelo na poradenství protestujícím, jak správně postupovat. Cítím tedy povinnost nabídnout těmto lidem, názorovým vůdcům všeho druhu, několik rad, jak se účastnit veřejné debaty v době blokády.
Vezměte naše cíle vážně
Za prvé chci upozornit, že úkolem protestu není, nebo alespoň ne nutně, budovat veřejnou podporu pro nějaké hnutí. Přesto je to jeden z nejčastějších argumentů, se kterým se u kritiků Poslední generace setkávám.
"Odborníci", kteří v médiích tvrdí, že Poslední generace je neúčinná, protože provádí kontroverzní akce, vycházejí z chybných předpokladů. Kdyby byl odpor vůči protestujícím ukazatelem úspěšnosti sociálních hnutí, pak by sufražetky ničící obrazy a rozbíjející výlohy boj za volební právo žen prohrály. Vzhledem k tomu, že v 60. letech 20. století až 85 % Američanů tvrdilo, že protesty černochů poškozují jejich věc, nemohlo hnutí za občanská práva dosáhnout žádných úspěchů. Je jen přirozené, že veřejné protesty se setkávají s vlnou nespokojenosti ze strany nezúčastněných. Protesty narušují řád a klid - a od toho tu jsou.
Jak to výstižně shrnul Wladyslaw Frasyniuk v rozhovoru pro TVP Info: "Nás [lidí ze Solidarity] byla také menšina a drtivá většina buď mlčela, nebo jí vadilo, že kvůli nám lidé přicházejí o práci, chodí do vězení a čelí dalším represím."
Připomínka, že pro sociální hnutí je stejně, ne-li více, důležitá viditelnost a rozpoznatelnost, možnost svobodně vystupovat v masmédiích a nábor nových členů. To je něco, s čím si Poslední generace poradila velmi dobře, a vděčí za to polarizaci, nikoli jejímu vyhýbání se. Neobjevil se ani přesvědčivý výzkum, který by dokazoval, že radikální protesty odrazují od klimatické politiky.
Průzkum More in Common prováděný v Německu, který je často uváděn jako důkaz v této věci, v žádném bodě netestuje podporu veřejnosti pro požadavky klimatického hnutí. Naopak, řada průzkumů potvrdila opačné zjištění: že mezi podporou protestů a podporou požadavků hnutí neexistuje žádná korelace.
Těm, kterým upřímně záleží na úspěchu klimatického hnutí, proto doporučuji, aby se buď zajímali o strategii Poslední generace a připojili se k některému z našich otevřených setkání, nebo se pokusili sami založit jinou organizaci, která účinně prorazí do hlavního proudu. Taková zdravá konkurence nám jen prospěje.
Převezměte odpovědnost za veřejnou diskusi
Za druhé, postavme se konečně čelem k úsudku, že radikální protesty odrazují veřejné mínění. Jak už to tak bývá, není zcela mylný, ale vychází z přílišného zjednodušení. Koneckonců, jak vysvětlíme skutečnost, že blokády silnic jsou přijatelné, když je provádějí zemědělci, ale pobuřující, když je blokuje Poslední generace? Vždyť do veřejné debaty nejsou zapojeni jen protestující a veřejnost. Média a veřejně činné osoby mají mnohem větší vliv na to, co a jak se říká. Jsou to právě oni, kdo se v mnoha ohledech snaží vytvořit dojem, že mezi "obyčejnými lidmi" a "aktivisty" zeje propast nedorozumění.
První, poměrně jednoduchou strategií je volba správného jazyka. Poslední generace je varšavská mládež, poněkud odtržená od reality a vůbec ne jako Poláci. Navíc jsou to "aktivisté", ta v Polsku nenáviděná skupina moralizátorů, obrazoborců a psavců. Za zmínku v článku stojí i to, že "podle některých" jsou to "ekoteroristé" nebo "zločinecká skupina" a nikdo je už nebude litovat.
Novinář snažící se odradit veřejnost od Poslední generace má v podstatě dva cíle. Jedním je zatajit jakékoli osobní charakteristiky protestující, s nimiž se divák ztotožní: že je matkou, sousedkou nebo učitelkou; že pochází z Chorzowa; že blokuje hnutí poprvé a bojí se. Druhou možností je postavit kočku na hlavu. Místo toho, aby se ptal: "Proč vláda nechce realizovat požadavky Poslední generace?" nebo "Co musíme udělat, abychom se vyhnuli nejhorším dopadům klimatické krize?" použije osvědčený whataboutism: "Co když sanitka uvízne v zácpě?". "A co emise Číny?"
Takže aby bylo jasno. Přestaňte nás nazývat mladými aktivisty. Začněte mluvit s rodiči a prarodiči, kteří sedí na vozovce. Zeptejte se blokádníků, kam přijeli do Varšavy protestovat.
Místo toho, abyste říkali: "Podporuji vás, ale musím být ďáblův advokát", zkuste být jednou zastánci dobré věci.
Prezentujte upřímné úmysly
I když jsem pevně přesvědčen, že strategie Poslední generace nám dává relativně největší šanci na úspěch, celá tato debata o úspěších, přínosech, neúspěších a slabinách našeho hnutí sama o sobě odvádí pozornost od základního argumentu, který položil muž přilepený na Viselské magistrále.
"Jsem tu kvůli svým hodnotám, dělám něco dobrého".
S tím se těžko polemizuje, a tak se ho veřejné osobnosti buď snaží zesměšnit, nebo zcela ignorovat. Existuje však i jiná cesta. Setkání s upřímností úmyslů protestujících nám všem může připomenout, jaké občanské společenství, jakou budoucnost a jaké postoje od sebe v krizové chvíli chceme.
Takovou občanskou odvahu nám v posledních týdnech a měsících projevily již stovky lidí. Ewa Siedlecka, Miłosz Wiatrowski, Jacek Żakowski a Joanna Szczepkowska, kteří mezi prvními veřejně podpořili Poslední generaci. Władysław Frasyniuk, Danuta Kuroń, Marta Lempart, Agnieszka Holland a mnoho dalších signatářů dopisu Poslední generace. A dnes také redaktoři Krytyky Politycznej, kteří chápou, že i novinář si každým slovem a každou tečkou vybírá stranu.
Dnes vás žádám, abyste jim tuto upřímnost oplatili. Místo vašich rad a názorů přijmeme s pochopením jak vaši podporu, tak i nepřátelství. Historie posoudí, kdo měl pravdu.
**
Andrzej Jurowski - student sociologie a antropologie na Varšavské univerzitě. Již několik let spojuje práci a společenskou činnost. Spoluzakladatel a jeden z vůdců Poslední generace.
