Uplynulý rok nezanechal žádné iluze. Političtí činitelé a většina evropské veřejnosti se chtějí zbavit uprchlíků - bez ohledu na následky a dokonce i na úkor lidských práv, na nichž Evropská unie vyrostla.
This text has been auto-translated from Polish.
V prosinci 2024 zveřejnila organizace Human Rights Watch zprávu, v níž dospěla k závěru, že Polsko na hranicích s Běloruskem porušuje zákon. To samozřejmě není překvapivé - k podobným závěrům již dříve dospěla mimo jiné Amnesty International a národní organizace na ochranu práv.
"Nehumánní a nezákonné vyhošťování lidí hledajících bezpečí ze strany Polska je v rozporu s jeho závazky vyplývajícími z vnitrostátního práva a práva EU a se základy humanity" - prohlásila Lydia Gall, expertka HRW na Evropu a střední Asii. A zatímco ještě před několika lety by se takové hodnocení od uznávané mezinárodní organizace setkalo s ostrou reakcí orgánů EU, dnes se projevuje tichý souhlas.
Téměř současně se zveřejněním zprávy HRW podpořila Evropská komise nápad premiéra Donalda Tuska omezit právo žádat o azylovou ochranu. Tento souhlas se sice týká pouze zemí na východní hranici EU a pouze ve výjimečných situacích, ale tato formulace dává vládcům značný prostor pro výklad.
Tusk takové řešení navrhl v polovině října na summitu Evropské rady v Bruselu. Hlavy států vyjádřily nadšení a závěry jednání byly jednoznačné - Společenství nesmí dovolit, aby Rusko nebo Bělorusko zneužívaly právo na azyl. A přestože bylo ujištěno, že "účinná ochrana" vnějších hranic Unie musí jít ruku v ruce s respektováním mezinárodního práva, ukazuje se, že skutečnost je zcela jiná.
Migrační outsourcing
Kroky polské vlády znamenají nový trend v evropské migrační politice, stejně jako plán premiérky Giorgie Meloniové z krajně pravicové italské strany Bratři. Její stěžejní projekt navracení migrantů do italských přijímacích středisek vybudovaných v Albánii měl být zahájen v říjnu.
Centra jsou připravena, ale soud v Římě rozhodl, že není legální posílat lidi, kteří chtějí v Itálii požádat o mezinárodní ochranu, do země mimo EU. Jde o to, že v albánských centrech by azylové řízení trvalo mnohem kratší dobu než běžným způsobem.
Do Albánie by byli posíláni pouze lidé z tzv. bezpečných zemí, ale Meloni považuje za bezpečné i země, které takovými v očích Soudního dvora EU nejsou. Na to byl soud v Římě upozorněn, neboť na seznamu italského premiéra se nacházely Egypt a Bangladéš.
Dokud se italská vláda a soud nedohodnou, budou albánská centra stát prázdná (první dvě skupiny migrantů, které se vydaly do Albánie, byly během několika dní vráceny do Itálie). Víme, že se situace nezmění ještě nejméně několik měsíců.
Ve vzduchu visí otázky - co když Meloni najde způsob, jak svůj projekt obnovit? Stane se outsourcing migrantů běžnou praxí zemí EU? Koneckonců podobné projekty se již pokusily prosadit vlády Spojeného království a Dánska, které uzavřely dohodu s Rwandou, kam by byli posíláni žadatelé o mezinárodní ochranu.
Po přijetí žádostí by byli uprchlíci ve Rwandě trvale usazeni - to je rozdíl oproti Meloniho nápadu, podle kterého by ti, kterým by byl udělen status uprchlíka, byli převezeni do Itálie - a ti, kterým by ochrana nebyla udělena, by byli deportováni do země původu.
V případě Spojeného království, které bylo realizaci plánu mnohem blíže než Dánsko, se do cesty postavil Nejvyšší soud. V prosinci 2023 rozhodl, že Rwanda není bezpečnou zemí (i když tam neprobíhá ozbrojený konflikt) a navíc nelze zaručit, že vláda v Kigali nebude posílat uprchlíky zpět do jejich domovských zemí, kde jim hrozí nebezpečí. Dánský plán se naproti tomu zadrhl již ve fázi samotného plánování a tváří v tvář kritice veřejnosti byl nakonec zrušen.
Navzdory těmto neúspěchům zkoušejí země EU další způsoby omezení nelegální migrace. Zejména proto, že to požaduje stále více občanů a občanek - a to i na úkor lidských práv, na nichž Evropská unie vyrostla.
Evropa se obrací doprava
V uplynulém roce vyhrály volby nacionalistické strany mimo jiné v Nizozemsku (Strana pro svobodu, PVV) a Rakousku (Svobodná strana Rakouska, FPÖ). Pravice se udržela u moci v Itálii a Maďarsku a ve východních spolkových zemích Německa dosáhla překvapivě dobrých výsledků extrémně nacionalistická strana Alternativa pro Německo (AfD). Každá z těchto vítězných stran se důrazně staví proti migraci.
Pravicoví populisté, kteří tvrdí, že migranty je třeba zastavit za každou cenu, obratně mlčí o tom, že nelegální migrace do Evropy má již do roku 2023 klesnout o téměř 40 % . Mlčí také o tom, že EU potřebuje zahraniční pracovníky, bez nichž se národní ekonomiky v příštích desetiletích neobejdou. A ti nezřídka přicházejí za prací ze stejných zemí, z nichž se snaží imigraci omezit.
Na jedné straně pravicové vlády vyvíjejí stále větší tlak na migrační politiku v celém Společenství. Na druhé straně se lidé prchající před válkou, pronásledováním, hladem nebo nedostatkem perspektiv ve vlastní zemi stávají figurkami v politické hře Východ versus Západ. Stále více akcí, které porušují jejich práva, je ospravedlňováno jako "hybridní válka".
Tento argument použila nejen polská, ale i finská vláda, která se ještě na konci roku 2023 rozhodla uzavřít všechny hraniční přechody s Ruskem, čímž výrazně omezila možnost lidí žádat o ochranu.
"Od hybridního útoku provedeného Běloruskem v listopadu 2021 proti Lotyšsku, Polsku a Litvě všichni víme, jak Putin a jeho spojenci instrumentalizují migranty, aby otestovali naši obranu a pokusili se destabilizovat situaci v těchto zemích. Nyní se Putin zaměřil na Finsko," - uvedla šéfka EK Ursula von der Leyenová a podpořila rozhodnutí premiéra Petteriho Orpa z liberálně-konzervativní Národní koalice.
Finská omezení však dávají určitý prostor pro žádosti o azyl a ve srovnání s ostatními členskými státy zůstává Finsko - přece jen - liberálnější vůči migraci. To je v kontrastu například s výše zmíněným Nizozemskem, jehož ministryně pro azyl Marjolein Faberová oznámila "nejpřísnější migrační politiku vůbec". Současně se objevují obavy, zda stále větší zpřísňování států Unie nepovede k jejímu rozpadu.
Hraniční hlídky
Otázky ohledně budoucnosti EU jako hospodářského společenství vyvstaly poté, co Německo v září 2024 zavedlo policejní kontroly na všech vnějších hranicích země, čímž de facto pozastavilo volný pohyb v schengenském prostoru. Jednalo se o rozhodnutí šéfky německého ministerstva vnitra Nancy Faeserové, která uvedla, že omezení nelegální imigrace do země je nezbytné pro ochranu veřejnosti před "islámským terorem a závažnou trestnou činností". Nařízení bylo skutečně zavedeno po útoku nožem na festivalu v Solingenu. Šestadvacetiletý Syřan se přiznal, že zabil tři lidi a několik dalších zranil.
Schengenské právo, ačkoli předpokládá volný pohyb osob a zboží v rámci EU, umožňuje řešení, jako je to, které uplatnilo Německo, pokud je to odůvodněno bezpečnostními důvody. Od roku 2015, kdy začala tzv. migrační krize, tuto možnost využila řada zemí a opakovaně prodloužila dobu kontroly o několik měsíců.
"Poslanci Evropského parlamentu se opakovaně postavili proti častému obnovování kontrol s odůvodněním, že brání volnému pohybu osob v rámci EU." - čte se na internetových stránkách Evropského parlamentu. V praxi se ukázalo, že německé kontroly jsou nahodilé a nijak zvlášť neomezují mobilitu Evropanů a Evropanek, ale takový dlouhodobý stav by mohl narušit integraci trhu.
Proto Evropský parlament v květnu 2024 zavedl omezení: kontroly na vnitřních hranicích nesmí trvat déle než tři roky. Navzdory tomuto rozhodnutí německé zpřísnění hranic rozzlobilo sousedy. Rakousko například oznámilo, že nebude přijímat cizince, které Bundespolizei vrátí zpět.
Bez ohledu na to, jak dlouho budou hlídky střežit hraniční přechody, jsou prohlášení ministra Faesera symbolem změny. Svědčí o tom, jak daleko se Německo vzdálilo od politiky otevřených dveří kancléřky Angely Merkelové - a o cestě, kterou se německá a evropská migrační politika vydala v uplynulém desetiletí.
Kontroverzní pakt
Rozhodnutí o posílení pevnosti Evropa se nepřijímají pouze v jednotlivých členských státech, ale také na úrovni EU. Jednou z klíčových událostí byl podpis Paktu o migraci a azylu, který byl v dubnu 2024 široce kritizován organizacemi na ochranu práv.
Jednání o jeho konečné podobě trvala téměř deset let. Proti paktu se postavilo především - ale nejen - Polsko a Maďarsko, neboť pakt předpokládá solidaritu se zeměmi, které jsou pod zvláštním "migračním tlakem". Země EU nakonec dospěly k dohodě, přičemž si ponechaly možnost volby, jakou formu podpory zvolí - může se jednat o relokaci žadatelů o ochranu, finanční pomoc nebo alternativní solidární opatření, především operativní podporu.
Když se rozhodující činitelé nakonec dohodli, Unie vytrubovala úspěch. "Migrační systém bude spravedlivější a silnější a přinese konkrétní výhody v praxi. Nová pravidla zvýší účinnost evropského azylového systému a prohloubí solidaritu mezi členskými státy," uvedla Nicole de Moorová, belgická státní tajemnice pro azyl a migraci.
Pakt mimo jiné stanoví rozšíření zásady "bezpečné třetí země", která umožňuje urychlené vyhoštění do země původu. Právě tohoto ustanovení Giorgia Meloniová ochotně využila při zřizování středisek v Albánii.
Podle více než 50 nevládních organizací, které podepsaly společnou žalobu na EU, je pakt z hlediska ochrany lidských práv velkým krokem zpět. Poukazují například na rasové profilování osob žádajících o ochranu a rozvoj sledovacích technologií. Poukazují také na svévolné uznávání zemí původu za bezpečné, což může migranty a migrantky po návratu vystavit dalšímu pronásledování a nebezpečí.
Souběžně s implementací paktu, na kterou mají země čas do roku 2026, podepisuje EU další dohody se zeměmi, jako je Tunisko a Egypt (v roce 2024), a předtím s Tureckem, Marokem a Libyí, odkud lidé na cestě míří na starý kontinent. Předpoklad je v každém případě stejný - autoritářští vůdci dostávají miliony eur na údajnou podporu socioekonomického rozvoje. Na oplátku mají zabránit tomu, aby se lidé dostali do Evropy. Implicitně - za každou cenu.
Jaká budoucnost čeká Syřany?
V roce 2022 Unie důrazně ukázala, že se ve své migrační politice řídí dvojím metrem. Zatímco ve Středozemním moři zemřely další stovky lidí a na polsko-běloruské hranici byly hlášeny první oběti na životech, miliony lidí prchajících před ruskou agresí našly útočiště v zemích Společenství.
Nepočítáme-li Ukrajince, největší skupinu uprchlíků a uprchlic v Evropě tvoří Syřané. Když se v prosinci 2024 povstalci během několika dní zmocnili Damašku a donutili diktátora Bašára Asada k útěku, vedoucí představitelé EU neváhali ani chvíli. Polsko, Německo, Česká republika, Dánsko a Itálie okamžitě zastavily vyřizování žádostí o azyl od občanů této země.
Přestože situace v donedávna autoritářském státě je nejistá a stále tam trvá rozsáhlá humanitární krize, Rakousko zašlo ještě o krok dál a připravuje "program spořádané repatriace a deportace pro Sýrii". Mluvčí Evropské komise Stefan de Keersmaecker na to reagoval připomínkou, že "každé rozhodnutí o azylu by mělo být přijato případ od případu po přezkoumání žádosti dané osoby".
V kontextu kontroverzního migračního paktu a dohod s autoritářskými státy se Keersmaeckerova slova jeví jen jako PR trik. Poslední rok nezanechal žádné iluze o tom, že jak političtí činitelé, tak většina evropské veřejnosti se chtějí zbavit uprchlíků - bez ohledu na následky.
