Při pohledu na současný filmový repertoár má člověk dojem, že filmy jsou delší než kdy jindy. Brutalista se blíží čtyřem hodinám, ale v tomto ohledu představuje spíše návrat do minulosti než ohlášení revoluce.
This text has been auto-translated from Polish.
Letošní držitel několika Zlatých glóbů a favorit na Oscara je monumentální film, což se projevuje i v jeho délce - diváci se musí připravit na projekci, která trvá 215 minut, a to nepočítáme čtvrthodinovou přestávku v polovině filmu. Někteří mohou pochybovat o tom, zda Brady Corbet potřeboval k představení své vize téměř čtyři hodiny, protože to rozhodně přesahuje standard hollywoodské produkce.
Nebudu se pouštět do kritického rozboru Brutalisty, jedna recenze se již na stránkách Politické kritiky objevila, ale samotná otázka délky filmu mi přijde zajímavá, protože vypovídá mnohé o celém filmovém průmyslu, který v průběhu let změnil svůj přístup k délce vysokorozpočtových produkcí.
Od krátkých klipů k mnohahodinovým eposům
Pokud se podíváme na historii kinematografie, zjistíme, že prvních několik desetiletí se délka pohyblivých obrázků pouze prodlužovala. První celovečerní filmy, jako například Cesta na Měsíc, trvaly několik minut a díla z počátků Chaplinovy kariéry by odpovídala spíše klipům na Youtube než moderním celovečerním produkcím. S rozvojem technologií a nárůstem počtu diváků však filmy trvaly stále déle, až v 60. letech 20. století dosáhl průměr nejznámějších hollywoodských titulů téměř dvou hodin.
Existovala díla, která jej značně nafoukla - ještě v roce 1939 byl do kin uveden 221 minut dlouhý Jedno s větrem, k němuž se později přidaly takové megaprodukce jako Ben Hur (212 minut) a Kleopatra (251 minut). Některé z nich měly předehry a předěly spojené spíše s divadlem a pouhé přestávky jako nyní v Brutalistovi nebyly pro kinematografii té doby ničím neobvyklým. Na druhé straně oceánu se nacházel Lawrence z Arábie, který s délkou 222 minut od roku 1963 drží titul nejdelšího filmu s Oscarem v hlavní kategorii - Corbetovo dílo jej v tomto ohledu nepřekoná, pokud při příštím udílení cen získá sošku za nejlepší film. Bude také kratší než Wajdův Popel (226 minut), nemluvě o plné verzi Potopu.
Ve stejném roce jako kniha T. E. Lawrence byl promítán i Lampart Giuseppe Tomasi di Lampedusa, velký příběh sicilské šlechty v době sjednocení Itálie. Adaptace Luchina Viscontiho byla tak monumentální a detailní (režisér musel dokonce hlídat historickou návaznost knoflíků na kostýmech herců), že přivedla studio na pokraj bankrotu a donutila ho opustit filmovou produkci. Lampedart je významný tím, že dobře ilustruje rizika spojená s natáčením takto dlouhých filmů - jsou nutně dražší a ani vysoká umělecká úroveň nemusí zaručit komerční úspěch. Charakteristický byl také tím, že se dočkal několika verzí s různou délkou trvání.
Střihy, střihy, střihy
Na festivalu v Cannes mělo Viscontiho dílo (které mimochodem získalo Zlatou palmu) 195 minut. Projekce v italských kinech byly o deset minut kratší a v dalších evropských zemích bylo z Lampart odstraněno celých 24 minut - to vše trumfla americká verze, zkrácená na pouhých 161 minut, a to i přes režisérovy ostré protesty. Výsledkem byl již poměrně dlouhý film (více než dvě a půl hodiny), ale bez mnoha důležitých scén, což se podepsalo na negativním diváckém přijetí. Proč tedy takové rozhodnutí distributorů?
Dlouhý film mimo jiné znamená, že jej lze v jednom dni v kině promítat méněkrát, a bylo v zájmu řetězců kin a nepřímo i studií, aby se promítalo co nejvíce, zejména proto, že cena vstupenek není podmíněna dobou promítání. V určitém okamžiku se navíc rozšířil názor, že extrémně dlouhá produkce je mezi diváky méně atraktivní, zejména na americkém trhu. To v následujících desetiletích 20. století podpořilo filmovou uniformitu kolem producenty preferovaného rozmezí 90-120 minut.
Z tohoto důvodu byl například velkolepý epos Kdysi dávno v Americe, který měl mít původně až 269 minut, v roce 1984 brutálně skartován. Sergio Leone pod tlakem distributorů zkrátil film na 229 minut, v této délce jej mohli vidět evropští diváci, ale v USA po dalších škrtech zbylo jen 139 minut - režisér o této o hodinu a půl kratší verzi prohlásil, že už to není jeho film. Podobných příběhů je mnoho a mnoho snímků utrpělo buď během distribuce, nebo ještě ve fázi natáčení, kdy účetní brzdili příliš ambiciózní tvůrce ze strachu z nákladů. Tento přístup se však naštěstí stává minulostí.
Návrat několikahodinových filmů?
Ze srovnání nejlépe hodnocených filmů jednotlivých let na portálu Letterboxd vyplývá, že ve srovnání se sedmdesátými lety je produkce současné dekády delší v průměru o 10 minut, což je poměrně málo, ale při srovnání s osmdesátými lety je rozdíl již 17 minut, tedy 15 procent. Zřetelný je také vzestupný trend počtu filmů trvajících déle než dvě hodiny, přičemž přibývá i těch s délkou alespoň dvě a půl hodiny, i když vzhledem k malému vzorku lze jen těžko hovořit o rovnoměrném nárůstu.
Filmovému průmyslu zde paradoxně mohla pomoci konkurence jiných médií, zejména streamovacích služeb. V době, kdy mají potenciální diváci na dosah ruky tisíce titulů a kina jsou v krizi, přestává mít pro producenty a distributory smysl tlačit denně co nejvíce projekcí. Pokud chtějí přilákat lidi do kin, musí nabídnout zážitek, který nelze snadno zopakovat na pohovce před televizí nebo v posteli s notebookem. To zase dává přednost produkcím, které jsou buď výjimečně velkolepé, nebo hluboce poutavé s rozsáhlými příběhy, jako je Brutalista. Navíc další fenomén spojený se streamováním - totiž binge-watching, neboli sledování více dílů seriálu za sebou - ukázal, že diváci se vůbec nebojí zůstat před obrazovkou delší dobu.
Dalším faktorem je, že režiséři mají silnější pozici - těžko si lze představit, že by díla nejznámějších jmen současnosti byla proti jejich vůli skartována, jak se to dříve opakovaně stávalo. To je dobrá zpráva především pro diváka, který dostane výsledný produkt odpovídající záměrům tvůrců, a ne prohnilý kompromis vnucený mu studiem či distributory.
Samozřejmě ne vždy stojí film za to, abyste u něj seděli několik hodin (napadá mě Irský), ale v takovém případě vám nikdo nebude zakazovat opustit kino před závěrečnými titulky. Pointa je v tom, že riziko, že skvělému snímku ublížíte násilným zkrácením, je menší než v minulosti, což je ve světové kinematografii velmi dobrý vývoj. Osobně čekám na oscarový film, který překoná více než šedesátiletý rekord Lawrence z Arábie - letos se to nestane, ať už bude vítěz jakýkoli, ale možná příští rok?
